Let's get fucking skinny!

Prosinec 2016

Broken but still alive

13. prosince 2016 v 18:40 Little me
Hey everybody,
jak je? Asi už jste na mě a na tenhle blog dočista zapomněli.. popravdě se vám vůbec nedivím... od té doby, co jsem byla na DPK to se mno ujde s kopce ( teda ohledně jídla)... psychicky se snažím tak nějak hodit do normálu, ale občas na mě padne taková ta tíha světa a já se cítím, jako bych měla usnout a už se nikdy neprobudit.. tenhle článek bude hlavně o mých pocitech, potřebuju se někam vypsat, takže jestli vás to nezajímá, nemusíte to číst....
Můj život je strašně neuspořádaný, v ničem není systém, všechno je strašně.. chaotické.. ale na druhou stranu mi přijde, jako by můj život byla jedna velká rutina... ráno vstát, spolknout antidepresiva, jít do školy, tam přetrpět, domů, spousta jídla, výčitky, blbá nálada, spát... nechci zase spadnout do depresí, ale nechci ani zůstat takhle šíleně tlustá... ne, zdravé hubnutí je na mě strašně pomalé, navíc i když jím, nemám dostatek energie a večer jsem úplně vyšťavená.. tak co mám sakra dělat? Nevím, jsem bezradná... chci být šťastná a zdravá, ale chci být i štíhlá a krásná... když jím pravidelně a dostatečnš, mám sklony k přejídání.. když nejím, mám sklony k přejídání... Tak to co sakra se mnou je???
Občas mi chybí ten pocit, když mi žiletka přejížděla přes kůžu, její ostrá čepel se mi zařezávala do těla a po chvilce stalstného štípání konečně vytryskla krev, krásně rudá... chybí mi ten pocit být naživu.. já vím, že nežiju, jsem jen loutka v tomhle podělaném životě.. každý den se snažím přežít, snažím se být lepší, než jsem byla včera, ale vždycky to poseru a tak jen sleduju, jak se ze mě stává větší a větší loser... Nevím, co mám dělat...
S pozdravem, vaše obézní Terezz